Ohlédnutí za prvními články, besedami a rozhovory

Když si zpětně pročítám všechny ty články a rozhovory, odehrává se ve mně změť různých emocí. Radost, pýcha, odhodlání, ale i nostalgie, smutek a zklamání. Proč? Před více než pěti lety jsem byla přesvědčená o tom, že psaním dokážu lidem vykouzlit úsměv na tváři, příjemně ukrátit volnou chvíli a možná tak i trochu změnit svět. Ta naděje a radost z první vlastní knihy spatřené na pultě v knihkupectvích ve mně rezonuje ještě dnes. Odvaha a nervozita z prvních rozhovorů na diktafon mnou projede jako ostrý nůž, kdykoli si to vybavím. Co se ale ničemu nevyrovná, je úžas a obrovská motivace dětí z přednášek na základních a středních školách. Je neuvěřitelné, kolik mladých lidí (mladších než tehdy já) si píše své zážitky a příběhy do šuplíku. Měla jsem pocit, že jim svým příběhem pomůžu překonat strach z oslovení vydavatelů a splnit si tak svůj sen.

Pak ale přišly povinnosti vysokoškolačky, nástup na post lektorky v jazykové škole a snaha získat praktické zkušenosti v marketingu. Následné odmítnutí vydavatelů při snaze vydat třetí knihu mou touhu po psaní zcela zabily. Život je ale nevyzpytatelný a nikdy nevíte, kam Vás zavede. Je paradoxem, že jsem se ke psaní vrátila už ve svém prvním plno-úvazkovém zaměstnání, a to v momentě, kdy jsem sama sebe přesvědčila, že je s dráhou spisovatelky definitivní konec. A tehdy přišlo na řadu zklamání. Ne z neúspěchu, ale ze sebe sama. Z toho, že jsem se tenkrát nechala tak lehce zlomit a odradit od záliby, která mě naplňovala neskutečnou relaxací.

V marketingové agentuře SOVA NET jsem poznala lidičky, co mi chtěli s oživením části mého já, kterou jsem před lety nadobro odepsala, upřímně pomoct. A tak spatřila světlo světa kniha Hlas mého srdce. Ptáte se, proč jsem se rozhodla vydat knihu, od které mě kdysi odrazovali? Vždyť co může být nejlepším pokáním, než se vrátit tam, kde to před lety začalo…